Pod minulým článkem se vyrojilo hned několik komentářů, které mírně zpochybňovaly existenci tohoto blogu, nebo byly prostě kritické. Ale víceméně konstruktivně.
Uvrhly mě znovu do takového pokračujícího přemýšlení o tom, jestli mám nadále pokračovat v psaní Životaměniče. Nejsou samozřejmě ale jediným důvodem.
Rád bych vám nastínil, co se mi o tomto tématu honí hlavou a jaké problémy v současnosti řeším.
1) Nízký věk = málo zkušeností
Již od začátku Životaměniče jsem řešil problém s tím, jestli budu mít vůbec co světu říct. Není mi ještě 40 let, takže logicky nemám takovou kupu životních zkušeností, ale minimálně o osobním rozvoji a produktivitě toho vím na svůj věk dost.
Pokud sledujete např. blog Leo Babauty s názvem Zen Habits, můžete si všimnout, že už nějaký čas víceméně jen mlátí prázdnou slámu. Do této chvíle napsal sice nějakých pár set článků, ale nyní už víceméně nemá co říct.
Než ale začal svůj blog psát, dostával se z dluhů, končil s dlouholetou závislostí na kouření, začínal běhat maratony a měl asi šest dětí. Mně je 17, nikdy jsem neměl delší dobu “špatný život” plný stresu, nekouřím a nikdy nezačnu a zadlužit se jen tak také nehodlám.
Nechci si tedy měnit život ze “špatného” na “dobrý”, ale z “dobrého” na “parádní”. To pro někoho může být problém, protože si řekne, že se vlastně ve skutečnosti vůbec měnit nepotřebuju, když žádné problémy nemám. A v té druhé části bude mít pravdu.
Bojím se tedy toho, že bych brzy neměl, o čem psát. A taky že bych neměl, kdybych chtěl jen dávat rady druhým. Člověk jich má přecijenom velmi omezené množství.
Na druhou stranu bych mohl psát ryze sám o sobě, což ale nemá zase tak velký užitek pro čtenáře. Určitá poučení by si museli z příběhů extrahovat sami a to je vždy obtížnější. A někdy by tam ono poučení vůbec být nemuselo.
2) Znechucení z článků typu 10 zaručených tipů jak žehlit košile
Další bod souvisí s tím, že bych nechtěl psát články, které jen během třiceti vteřin prolétnete očima (“proskimmujete”) a zase zapomente. Sem patří hlavně různé nechvalně známé seznamy typu ” Top 10 zaručených tipů” atd.
Raději bych psal myšlenkově hodnotnější články, spíše taková zamyšlení, eseje, které by nutily čtenáře více přemýšlet a měly by alespoň malou šanci něco v něm změnit.
Na takové články je ale potřeba mít. Zkušenosti, mozek, názory, cokoliv. Jsou asi tak o 1000% těžší napsat, než běžný seznam tipů. Těch vám napíšu za půl hodiny tucet. Klidně bez přemýšlení.
A já si nejsem jistý, jestli na ně mám.
3) Kolektivizace blogů
Třetí bod je víceméně ryze praktický. V poslední době totiž kolektivizuji svoje blogy a snažím se je všechny směrovat na pavelkralicek.cz. Ze zkušenosti jsem totiž zjistil, že tematická roztříštěnost je pro mě zatím spíše matoucí.
Člověk pak neví, jestli tenhle článek zařadit na tenhle nebo tamten blog, nepamatuje si, kde který článek kdy vyšel, kde má ještě odpovědět na komentáře atd.
Kdybych přesunul potenciální budoucí články z Životaměniče na PavelKralicek.cz, riskuji, že ztratím část publika, které tyto články zajímat nebudou a bude to pro ně dostatečný důvod k přerušení odběru RSS.
Myslím si ale, že čtenáři čtou mé články spíše proto, že je píšu já. Zní to sebestředně, ale asi to tak bude. Stejně jako já čtu víceméně všechny články od Martina Malého (i ty stručné), protože jsou právě od něho.
I když mi téma na první pohled není blízké, snažím se článek alespoň rozečíst, protože Martin prostě umí psát a jeho články jsou čtivé a zábavné. Hlavně mají myšlenku.
A tak nějak bych chtěl psát já.
4) Motivace ostatních (důvod, proč nerušit)
Jeden z mála důvodů, proč bych nechtěl Životaměnič rušit, je ten, že pro některé lidi byl docela dobrou (byť dočasnou) motivací.
Evidentně se mi podařilo alespoň pár lidí motivovat k tomu, aby se sebou něco udělali. Sice jim motivace nevydržela dlouho, ale jako dočasné povzbuzení Životaměnič fungoval.
Je to docela dobrý pocit, vědět, že jsem (byť nepřímo) dokázal změnit k trochu lepšímu něčí život.
5) “Panovačný tón” – nemůžu si pomoct
Kritici mi často vyčítali věc, kterou obvykle popisovali jako “panovačný tón”. Má to znamenat asi to, že bych neměl ve svém věku a pozici tolik rozdávat ultimátní rady, jak zlepšit svůj život, ale spíše se zaměřit na vlastní životní zkušenosti a ty případně extrahovat jako rady pro druhé.
Této věci jsem si nikdy nebyl moc vědom (a nevím přesně ani teď, co to znamená) a nemůžu tedy ani vědět, jak se jí zbavit. Každopádně si myslím, že to asi bude tak trochu část mého já a půjde se jí zbavovat jen velmi těžko. A ani nevím, jestli chci.
Každopádně – kdyby mi někdo dokázal dát přímý příklad mého “panovačného tónu”, nebo mi jej chtěl ještě nějak podrobněji popsat, má prostor v komentářích.
Tento článek jsem napsal již před pár týdny, ale až dnes jsem se odhodlal jej publikovat.
Rozhodnul jsem se tak, že nebudu pokračovat v psaní sem na Životaměnič a všechny své snahy budu skutečně směřovat na PavelKrálíček.cz. Neříkám, že zde končím nadobro, ale v blízké budoucnosti se zde nové články neobjeví. Něco možná napíšu pro MítVšeHotovo, takže tamní články nezapomeňte také sledovat.
Pokud nechcete přijít o mé nové články (ne nutně o osobním rozvoji), přidejte si TOTO RSS od vaší čtečky. Děkuji.
Tak někdy zase na počtenou.






taky jsem si vsiml toho upadku zen habits … myslim ze se ted zaridil podle toho aby mel prioritni financni vydelek … je to az neskutecne repetitivni
starosti s panovacnym tonem bych nechal stranou … nevim jak jinak by se meli informace sdelovat … podle me tak zni kazdej kdo se do neceho nad standart spolecnosti ponori a pak o tom prednasi … lidi si totiz podle me pletou panovacnost, sobeckost, chlubeni apod. s uprimnym nadsenim z neceho … kdo si stezuje tak proste v prve rade ani nechce prijimat nejaky novy informace, nahledy a neni novym vecem otevren … rekl bych ze cesi jsou v tomhle v prumeru slabsi
ad. 1: Tvoje největší výhoda ve vztahu k sobě samému – kolik lidí z těch “elitních a zkušených blogerů” bylo v tvém věku tam, kde jsi teď ty? A kde ty pak budeš až ti bude tolik, co teď jim? Nesnažit se sdělit své myšlenky a zkušenosti jenom proto, že “ještě teda žádné pořádné zkušenosti a myšlenky nemám a tak raději počkám až je mít budu”… Nesouhlasím s tím, že je lepší “nepsat, než vařit z vody”- protože pokud nepíšeš primárně jen pro čtenáře, ale také pro sebe (což by tak být do jisté [vysoké] míry být mělo), už jen tím, že si utřídíš myšlenky a po vzoru GTD dostaneš z hlavy, co potřebuješ (jedno, zda jsou ty slinty zajímavé pro ostatní či nikoliv), má to určitě svůj přínos.
Obecně řečeno, míň řeš, zda se to bude čtenářům zamlouvat a víc piš. Tedy méně se ohlížej na názor ostatních.
ad. 5: Viz. předchozí odstavec: Rozhodně bych se nesnažil čtenářům “podlézat” a psát více “pokorně”. Máš na něco konkrétní názor, z tvého hlediska je to jasné, tak to stejně jasně sděl ostatním. Inteligentní člověk s kritickým myšlením si z toho vezme, že se jedná o tvůj názor a realita může být jiná. Idiot bude pokřikovat, že jsi mladý a nemůžeš o tom nic vědět a “moc si o sobě myslíš”. “Panovačný tón” bych rozhodně zachoval – lépe se mi čtou “stanoviska” (je to tak a tak), než “zaobalená stanoviska” (myslím si, že to je tak a tak, ale víte jak, třeba se pletu, je to fakt jen můj názor, raději si o tom ještě něco najdětě…)
Klobúk dole, tvoj vek ma prekvapil, podľa mňa si vyspelá osoba. Vieš čo chceš.. Držím palce…
“Obecně řečeno, míň řeš, zda se to bude čtenářům zamlouvat a víc piš. Tedy méně se ohlížej na názor ostatních.”
přesně tak, podle mě tohle je ten nejhlavnější důvod, který demotivuje (jen můj odhad). Mě se tento blog líbí, i když bych měl taky vlastní výtky. Proč? Protože každý máme rád něco jiného. České prostředí je úplně jiné než v Americe a Zen Habits by podle mě v ČR neměli úspěch.
Moje pointa je následující: Nenech se demotivovat “naysayerama” (i.e. lidmi, co furt jen kritizují, přitom vlastně sami nedodávají žádnou hodnotu). Je to jejích vlastní problém. Ovšem na druhou stranu ber v potaz konstruktivní kritiku. Ale pokud tu někdo řekne, že nemáš psát, protože nemáš na to věk – tak je to vážně smutný. Prostě ber to tak, že tady ta společnost je zvyklá všem říkat, co a jak mají dělat. Avšak jejich slova pro tebe nic nemusí znamenat. Neber je vážně. Život je příliš krátký proto, abychom následovali slova jiných a vůbec brali všechno vážně .)
Cheers.
ad 4) Pavle, rád by Ti poděkoval za motivaci, která (pevně věřím) nebude jen krátkodobá. Krátce po přečtení Tvého příspěvku ze září (a předsevzetí, že budeš stávat brzy a ráno běhat) jsem se prostě bez dlouhého přemýšlení rozhodl, nařídil budíka a ráno 16.9. vyběhl do lesa, který mám za domem.
Moc jsem to neplánoval, jen se snažil vydržet. Postupně jsem přidával kolečka a kromě 2 měsíců v zimě, kdy byly ty hromady sněhu, běhám každý den. Teď kolem 3 km denně. Pořídil jsem si postupně nové boty, oblečení a minulý týden i tréninkový počítač Suunto. Zhubnul jsem 5 kilo a cítím se skvěle.
Nechci hodnotit Tvé důvody pro a proti zavření blogu – jen jsem napsal, co mi tento blog dal. Impulz ke změně a motivaci dokázat to, co Ty. I když jak jsem viděl z dalších textů, moc si tomu běhání po ránu asi nedal… ;)
Ještě jednou DÍKY !