I když žijeme ve velmi vyspělé zemi (ano, myslím Českou republiku), tak si často možná neuvědomujeme, jak dobře se máme a jakými skvělými příležitostmi jsme byli obdarováni.
Nejsem jiný. Jsem nespokojený s tím, jak si žiju, že nemám věci, které bych chtěl mít, knížky, které bych chtěl přečíst. Je tolik věcí, na které si člověk může stěžovat. A je to navíc strašně jednoduché.
Když se ale na své životy podíváme z kontextu celé zeměkoule, většinou si žijeme dost nad poměry. Někteří lidé musí vystačit s méně než (v přepočtu) 50Kč denně, nemají přístup k čerstvé vodě apod. Proti tomu si žijeme jako králové.
Aby si toto ale člověk uvědomoval stále, je potřeba určitá změna myšlení. Ta ale nenastane jen tak z ničeho nic. Pro tu jsou potřeba každodenní drobné krůčky, které ve výsledku změní náš život k nepoznání. [Číst dál...]
Jak už jsem psal (Proč nesleduji zprávy a nečtu noviny), tak se téměř vůbec nedívám na televizi. Slovíčka “téměř” by nebylo potřeba, kdyby neexistoval pořad České televize zvaný Krotitelé dluhů.
Pořad by údajně měl reagovat na “stále sílící jev naší současnosti – zadlužování osob a domácností” a měl by se snažit proti němu bojovat.
Jedná se o kombinaci dokumentu, reality show a vzdělávacího pořadu. Jeho průběh je pokaždé podobný – seznámíme se s někým, kdo má dluhy nebo jiný finanční problém, z týmu finančních poradců za ním někdo zajede a snaží se jeho problémy vyřešit.
Řešení ale nespočívá v nějakém zásahu zvenčí, spíše samotní lidé musí začít šetřit, finanční poradce jim vyjedná lepší splátkový kalendář apod. [Číst dál...]
Pořád o úspěchu mluvím, skloňuji ho ve všech pádech (možná kromě “oslovujeme, voláme”), ale ještě nikdy jsem nenapsal, co si pod tím vlastně představuji.
Obecně se za úspěšné lidi považují podnikatelé, různí vizionáři, elitní sportovci, herci a jiné celebrity a podobně. Pro některé lidi se úspěch rovná čistě jen penězům. Pro mě ne, byť by se tak někomu mohlo zdát.
Klíčové je si uvědomit, že úspěch není nějaká ultimátní skutečnost – tohle je úspěch, ale támhleto už ne. Tak to není. Úspěch je nutno posuzovat jednotlivě. Pro každého zvlášť.
Vždyť to znáte sami, každý někdy slaví první úspěchy. V tenisu to bylo třeba, když jsem poprvé pinknul míček přes síť. Nebo když můj blog překonal 100 RSS odběratelů. To byl pro mě úspěch.
Těžko ale bude Roger Federer sám se sebou spokojený, když pinkne míček přes síť, a ještě to bude považovat za úspěch. Pro něj je úspěch, když třeba vyhraje US Open. [Číst dál...]
Možná, že nevíte, co znamená ani jeden z výrazů v nadpise. Možná, spíš určitě, byste to vědět měli. Znalost těchto dvou pojmů je základem finanční gramotnosti každého z nás.
I když určitě existuje nějaká učená definice obou výrazů (můžete zkusit Wikipedii), já si vypůjčím jednu vcelku jednoduchou z knihy Bohatý táta, chudý táta od Roberta Kiyosakiho.
Aktivum je vše, co dává peníze do Vaší kapsy.
Pasivum peníze z Vaší kapsy bere.
Takhle to zní velice jednoduše, ale v praxi se většina lidí v určování svých aktiv a pasiv mýlí. [Číst dál...]
Tato kniha s podtitulem The Story of Success se mi dostala do rukou na doporučení Petra Máry. Shodou okolností jsem našel poslední výtisk v eshopu Neoluxor.cz, takže jsem neváhal a knihu hned objednal. To se mi vyplatilo, neboť téměř současně se mnou si ji objednával i někdo jiný (také reagoval na tweet Petra Máry).
Tento poslední kus tedy došel mně, jinak bych si knihu musel asi objednávat z Amazonu a zaplatil bych mnohem více za poštovné. Každopádně zpět k samotné knize.
O čem to je?
Tato kniha se zcela vymyká všem knihám, se kterými jsem měl doposud v oblasti osobního rozvoje apod. tu čest. Zabývá se totiž tím, proč jsou úspěšní lidé úspěšní. To už tu někdy bylo, vzpomeňme třeba Myšlením k bohatství, ale tato kniha na to jde z jiného úhlu.
Když autor analyzoval životy některých úspěšných lidí (třeba Billa Gatese nebo The Beatles), pokládal si spíše otázku “Kdo jsou ti lidé?” než “Jací jsou?”. Řečeno jinými slovy, nezabývá se charakterem úspěšných lidí, jejich povahovými vlastnostmi, které je dovedly k úspěchu, ale spíše věcmi, nad kterými neměli až takovou kontrolu.
Z tohoto pohledu je kniha dělena na dvě části – Opportunity (Příležitost) a Legacy (Dědictví). Už z jejich nadpisu je poznat, o čem budou pojednávat. [Číst dál...]
Klasická ekonomie považuje člověka za zcela racionální bytost. Bytost, která se řídí čistě na základě toho, co je pro ni nejvýhodnější. Tedy chová se pragmaticky.
Jenže člověk je tvor iracionální a v rámci ekonomie se chová stejně. Proto je v moderní době na vzestupu nový vědní obor – behaviorální ekonomie. Ta se zabývá právě tím, kdy, proč a jak se člověk chová iracionálně zejména v oblasti nakupování a ekonomických rozhodnutí.
Dan Ariely je právě jedním z behaviorálních ekonomů a jeho kniha se právě této vědě věnuje. Ale nebojte se, není to žádná odborná (odporná)vědecká publikace, vše je podáno velmi zábavnou formou.
Všude samý experiment
Základem všech vědních oborů je experiment. U behaviorální ekonomie je experiment ještě o stupeň důležitější, protože jinak se informace získat nedají. A s experimenty se setkáte i v této knize.
Experimenty obsažené v této knize se ale hodně různí – od zjišťování, jak na naše rozhodování působí sexuální vzrušení, až po to, proč si lidé v restauracích většinou objednají něco jiného než lidé, kteří si objednávali před nimi.
V knize se také dočtete, proč na nás působí slovo ZDARMA jako mávnutí kouzelnou hůlkou, nebo třeba jaké používají prodejci triky, když nám chtějí vnutit zrovna jeden typ výrobku. [Číst dál...]
Angličtinu se učím už od čtvrté třídy základní školy (tedy nějakých devět let) a jsem za to nesmírně vděčný. Školní výuce sice nevděčím za to, na jaké úrovni jsem nyní, ale hodně mi pomohla do začátků.
Když mluvím o “začátcích”, tak myslím první kontakt s anglickou literaturou. Nebyla to tak úplně literatura, byl to blog. Je to už celkem dávno a nyní si už téměř nedokážu představit, jak bych se bez anglických zdrojů informací obešel.
Zřejmě první blog, ke kterému jsem se dostal, byl problogger.net. A pak už to šlo ráz naráz. Začal jsem číst všechny anglické blogy o blogování a vydělávání peněz na internetu, na které jsem narazil. Pak se k tomu přidal i osobní rozvoj. Pak osobní finance. A pak se přidávání nových blogů zastavilo.
Od té doby jsem hodně blogů číst přestal, protože už se prostě ocitly mimo můj okruh zájmu, ale stále jim vděčím za to, o jaký kus posunuly mou znalost angličtiny. [Číst dál...]
I když pořád o nějaké formě osobního rozvoje čtu, ještě jsem se nikdy nesetkal s tím, co to vlastně “osobní rozvoj” znamená. Pro ty, kterým to vrtá hlavou, jsem si připravil vlastní definici tohoto sousloví.
Osobní rozvoj podle mého vyjadřuje touhu většiny lidí po lepším životě. V jakémkoli slova smyslu. Ale jestliže někteří o tom jen mluví, tak druzí by s tím i něco udělali. A pro ty jsou tu knihy na toto téma, blogy a audionahrávky.
Touha po lepším životě většinou znamená, že dotyčný chce více peněz, žít v luxusu a nemuset denně pracovat od osmi do pěti. Na tom není nic špatného.
Zároveň to může také být snaha měnit sám sebe, stávat se lepším člověkem – usměvavějším, pozitivně naladěným, pracovitým, čestným. Zkrátka člověkem s takovými vlastnostmi, které si spojujete s pojmem “dobrý člověk”. [Číst dál...]
Vědět to je dobré tak maximálně k tomu, abyste ty lidi mohli politovat, nebo se o tom s někým pobavit. Jaká je to strašná tragédie, že je to hrozný a tak.
A to mi přijde dost málo na to, abych kvůli tomu trávil hodinu denně před televizí. Aby mi náhodou něco neuniklo…
Když se něco skutečně děje…
… tak Vám o tom řekne někdo jiný. Váš známý nebo kamarád. Nebo to náhodně zaslechnete v rádiu v autě. Opravdu to tak funguje. Mám jednu historku, která to přesně dokumentuje.
Stala se 11. září 2001. [Číst dál...]
