ŽivotaMěnič.cz

Často kolem sebe vidím situace, kdy lidé soudí druhé jen podle toho, v jaké situaci se zrovna nacházejí. Tlustí jsou nezodpovědní, protože se bezuzdně přežírají, feťáci jsou životní ztroskotanci a bezdomovci nemají naději na dobrý život.

To jsou samozřejmě extrémní případy, ale na těch se vše ukazuje nejlépe.

Lidé pak dají rovnítko i mezi lidi, kteří jsou značně odlišní. Na jedné straně obézní dáma, která pokračuje ve svém životním stylu vesele dál, na straně druhé také obézní dáma, která se ale rozhodla cvičit, jíst zdravě a zhubnout.

Obě dámy jsou sice tlusté, ale asi chápete, která z nich mi připadá “lepší”, že?

Proto si u lidí snažím spíše všímat, na jaké jsou cestě, než kde zrovna jsou.

Je totiž důležité se nad otázkou “Kam mě moje cesta zavede?” občas zamyslet.

Je hloupé jezdit do Izraele, když chcete být v Las Vegas, a opačně.

Pokud se do Las Vegas ale chcete skutečně dostat, je také hloupé sedět doma, že? Není lepší se spíš vydat na cestu? Třeba pěšky, nebo stopem? Krůček po krůčku se přibližovat cíli, než stát a místě?

Cením si tedy mnohem více lidí, kteří se “šourají” někde na cestě, než těch, kteří sedí doma a civí do kamen. A občas zajdou do hospody.

Jak se toto týká mě?

Vezměte si třeba mé blogy. Jaké jsou dnes? Navštěvují je tisíce lidí? Jsou kvalitní? Nebo stojí za prd? To nehodlám soudit.

Ale zato vím, že jsem vyrazil na cestu. Jsem odhodlán psát a psát a psát s tím, že se budu pořád zlepšovat. Jsem si jist, že se za rok (možná i méně) budu svým současným článkům smát.

Ale bylo by hloupé kvůli tomu přestat. Protože pak bych se nikam nedostal, nevyšel bych na cestu, seděl bych doma.

Proto vůbec nezáleží na tom, jak jsem na tom dnes. Jestli píšu dobře nebo špatně, udělám deset kliků nebo sto, mám v kapse stovku nebo milion. Na tom všem nezáleží, záleží na tom, jestli jsem se vydal na cestu.

A to si piště že ano!