Tohle pořekadlo jsem v mládí slýchal hodně často. A slýchám ho ještě pořád. Měl jsem (a v menší míře ještě mám) totiž velký problém o něco si říci a obecně mluvit s cizími lidmi, kteří jsou na “vyšší úrovni”.
Byl tak pro mě problém koupit si zmrzlinu, chodit do obchodu, mluvit s učiteli jinak, než při hodině apod.
S internetem je vše jednodušší
Díky internetu se má situace rapidně zlepšila – nemusím totiž mluvit s nikým. Stačí psát. A to je pro mě ohromná výhoda, protože mě psát baví a rozhodně se psát nestydím.
Namísto konverzace z očí do očí můžu používat email, IM, nebo Twitter.
Ale i v “reálném životě” začínám dělat pokroky – už umím vyzvednout na poště balík, vložit peníze na účet a podobné věci :). Pro mě je to pokrok nehorázný.
Sice to stále ještě nedělám rád a musím se dlouho vnitřně připravovat, ale zvládnu to a to je hlavní.
Pro Vás je to možná úplně běžná věc, na kterou se člověk přece vůbec připravovat nemusí, zvládne ji úplně v pohodě, ale pro mě holt není. Musím to trénovat, stejně jako tenis. Taky bych se Vám nesmál, že neumíte takový pěkný “liftovaný forehand” jako já :).
O co si člověk neřekne, to nemá
Toto je další z mnohých lidových mouder, u kterého jsem se ale nedávno přesvědčil o jeho pravdivosti.
Mnohdy, když člověk něco chce, tak se stačí jen zeptat. Jedna otázka a člověk získá často věci nevídané. Lidé nejsou zase tak zlí, jak se obecně tvrdí, a většinou rádi pomohou.
Jde jen o to, překonat strach z odmítnutí a zeptat se. Udělat první krok.
Má zkušenost
Nedávno jsem sháněl sponzory pro aprílovou soutěž na mém druhém blogu. Nejdříve jsem napsal článek o tom, že hledám sponzory. Poté ještě diskusi na Webtrhu.
Tím by veškerá má aktivita mohla skončit, ale rozhodl jsem se ještě kontaktovat pár lidí přímo.
Napsal jsem Michalu Vilímovskému, na Penshop.cz a do Kapusta webhostingu.
Pokud o proběhlé soutěži máte povědomí, asi také víte, jak to dopadlo. Všichni tři mi odpověděli kladně, tzn. že věnovali nějaké ceny do mé soutěže.
Když jsem se postupně dozvídal, že jednotliví lidé něco věnují, málem jsem radostí skákal do vzduchu! Člověk by neřekl, že to bude takhle jednoduché. Že stačí jen napsat email…
Dovedu si ale představit, že v reálném životě bych tohle nikdy nedokázal – zajít do nějaké firmy a zeptat se, jestli by nechtěli sponzorovat mou soutěž. To bych se na to musel připravovat alespoň dva týdny.
Foto od circo de invierno
A jak to máš s oslovováním stejně starých lidí, na stejném společenském postavení – akorát opačného pohlaví? :)
Naprosto souhlasím s autorem. Že líná huba je holé neštěstí jsem zjistil zhruba před dvěma roky, když jsem rozjížděl film.časopis 25fps (www.25fps.cz). Netušil jsem, že může být tak snadné se domluvit s nakladateli, vydavateli na tom, aby posílali nové knihy a filmy.
A zrovna nedávno jsem také zjistil, že takto ochotný může být i vývojář softwaru, který pošle licenční kód, jen abych mohl napsat o dané aplikaci.
Lidé prostě nejsou tak neochotní a zlí, jak si skeptici namlouvají. Jen stačí se nebát s nimi komunikovat…
@Svrdlin: S tým softtom by si mohol dat lepšie info? :D bo to by som aj ja chcel, ale komu píšeš rovno microsoftu či komu?
Dík.
>> Namísto konverzace z očí do očí můžu používat email, IM, nebo Twitter.
Vážně si začínám připadat starej.
@Pájka: S tím problém není, z toho se vždycky dá udělat sranda. A tu já rád :).
@Svrdlin: A hlavně je důležité, že člověk má co nabídnout protihodnotou – v těchto případech zejména rozšiřování povědomí o značce či firmě, tedy vlastně PR :).
Já sám už mám taky domluvenou jednu knihu na zrecenzování, ale ve větších nakladatelstvích jsem zatím úspěch neslavil :).
@zimmi: Tím samozřejmě neříkám, že je to lepší způsob, to v žádném případě. Ale rozhodně to ulehčuje mou situaci. Na ICQ už vůbec nechodím, protože to prostě není ono, ale Twitter a email samozřejmě používám stále, byť z jiných důvodů.
Bezprostřední kontakt samozřejmě nemůže nikdy nic nahradit. Doufejme :).
@Pavel Králíček: Vidíš zaujímavé, že teda ja twitter nemusím práve koli tomu, že mi ICQ príde lepšie… skoršia reakcia atd… Kolko ludí tolko chutí :)
@dadmtb: Na svém blogu jsem psal velmi vydařené RSS čtečce Times. A protože o ni ještě píšu i na Mítvšehotovo.cz a budu o ni psát i na MůjMAC, napadlo mě prostě napsat té firmě, že jestli by mi neposlali zdarma licenci. Asi za 4hodiny mi přišla registrace, příjemný dopis a licence :-)
U nakladatelů (filmová literatura) mám vynikající zkušenosti, u vydavatelů (DVD), jen u některých – ti giganti moc nechtějí, jen půjčovat, ale ne dávat :-)
Když stojím v nějaké frontě, 15 minut si připravuji co úřednici řeknu :D škoda že na ni nemám mejla
Nemyslíš si, že komunikaci (teď myslim tu naživo) s lidma trochu dramatizuješ?…Když si nedokážeš vyzvednout balík, tak to je fakt špatec. Nevím, ale podle mě internet trochu člověka zkresluje. Sama jsem zažila to, že jsem si s člověkěm na internetu rozuměla, ale v reálu jsme se spolu nedokázali bavit. Podle mě bychom měli spíše rozvíjet a podporovat komunikaci “živou”.
@panvicka: Tak to jsem na tom stejně :).
@Bláža: Ale to si pleteš – balík si už dokážu vyzvednout. Většinou dokážu skoro všechno, ale strašně se mi nechce a bojím se těch cizích lidí třeba za pokladnou apod. ;).
Čeho se přesně bojíš, když musíš platit paní pokladní? Toho, že když jí dáš peníze tak si je vezme i s tou rukou…?
@Bláža: Copak já vim? Třeba, že po mně bude něco chtít, budu platit moc dlouho, nebudu moct rychle najít vhodné bankovky, lidi na mě budou koukat, budu je očividně zdržovat, rozklepou se mi ruce, … Hmm, tak mě napadá, že by se toho dalo dost jednoduše zbavit. Díky moc :).