Petr Mára je jedním z mála lidí, kteří se v ČR věnují metodě Getting Things Done na poněkud vyšší než uživatelské úrovni, neboť je jejím aktivním školitelem a propagátorem. Také aktivně podniká, vlastní 13″ MacBook a spolu s Honzou Březinou natáčí videocast Digit. Co víc si přát?

Takže hurá na rozhovor…

Ahoj, všeobecně se o tobě ví, že jsi něco jako “profík” přes GTD, dokázal bys nějak jednoduše vysvětlit, v čem spočívají hlavní výhody této metody?

Ahoj Pavle, David Allen, tvůrce metody GTD, ji označuje jako stress-free productivity. Což je jednoznačně výstižné označení. V principu sice jde o to být produktivní a efektivní, ale ten primární cíl je zbavit se stresu a minimalizovat čas strávený prací. A samozřejmě zamyslet se nad tím, proč dělám věci, které dělám a kam směřuji, respektive, kam se chci v průběhu následujících let posunout. K tomu GTD využívá několik návyků, které je potřeba si osvojit a začlenit je do svého života. Tahle změna je zpravidla to nejtěžsí, ale stojí za to.

Jak se vůbec může běžný smrtelník stát školitelem GTD? Je nutné podniknout strastiplnou cestu, na jejímž konci poutníka David Allen pomyslným GTD mečem pasuje na oficiálního školitele?

Stejně jako u všeho jiného – prostě si řekneš, že to chceš dělat :) Ta myšlenka mě nějaký čas lákala a než jsem podnikl jakékoliv kroky, oslovila mě jedna společnost, že chce projít tréninkem produktivity. Bral jsem to jako signál k tomu, abych začal na školeních pracovat. Samozřejmě jsem jednal i přímo s Davidem Allenem, kterého jsem měl možnost potkat na letošním GTD summitu, ale jeho společnost v současné době necertifikuje samostatné konzultanty. Aktuálně jsou v situaci, kdy se snaží GTD dostat více do světa a hledají partnery mimo USA. Program pro samostatné konzultanty připravují, ale ještě není v běhu. Tudíž školení dělám dle vlastních postupů.

Ohromná popularita GTD způsobila, že vzniklo i pár jejích klonů. Zřejmě nejznámější z nich je ZTD od známého blogera Leo Babauty, setkal ses už s ní? Co si o ní myslíš?

ZTD znám, stejně jako Lea (nikoliv osobně). Leo Babauta se mi libí svým zaměřením na jednoduchost – tomu fandím a věřím, že to je správná cesta. Vždy když začnu cokoliv komplikovat, v hlavě se mi rozsvítí nápis: “Keep it simple, stupid!” Jednoduchost je klíčem k úspěchu a to je také důvod, proč řešení jako je iPod nebo iPhone získávájí takovou oblibu. Lidé nechtějí číst stohy manuálů. Chtějí věci používat. Zpravidla hned. Ale to jsem trochu odbočil, ZTD se mi libí svou myšlenkou MIT a jednoduchostí. Každý, kdo shledává GTD příliš komplikovanou metodou, by měl ZTD zkusit. Osobně se domnívám, že je celkem jedno, jakou metodu používáš – jedna není obecně lepší než druhá. Vše je o konkrétním člověku a o tom, co mu “sedne”. Klíčem je metodu pochopit a fungovat podle ní.

Když už jsme u těch blogerů, čteš nějaké zahraniční blogy? Znáš již zmíněného Leo Babautu, Steva Pavlinu, Darrena Rowse nebo třeba Chrise Guillebeau? Popř. jaké jsou tvé oblíbené blogy?

Jasně, znám je, občas na jejich weby zabrousím, ale přiznám se, že blogy čtu stále méně a méně. Už nejsem ve fázi, kdy bych denně kontroloval, co kdo nového napsal. Jednou za čas projedu nadpisy nových článků a pokud mě něco opravdu zaujme, alespoň článek “proskenuju”, zda přináší něco nového. Po určité době člověk zjistí, že stejné a stejné myšlenky se objevují jen v novém kabátě. Tudíž více preferuji knihy a čas dříve strávený u blogů investuji do něčeho jiného. Blogy beru jako občasný motivační nástroj.

Zajímáš se také o osobní rozvoj, nebo je tvou doménou hlavně produktivita?

Produktivitu vnímám jako způsob, jak mít více času na osobní rozvoj :) Respektive produktivita i timemanagement jsou pro mě podmnožinou osobního rozvoje. Vzájemně spolu souvisí. Osobně se domnívám, že určitou formu osobního rozvoje řeší každý z nás. Už stárnutí samo o sobě je forma osobního rozvoje – více a více zkušeností tě nutí přemýšlet nad tím, co děláš a jak bys to příště mohl udělat jinak, lépe. Na druhou stranu jen určité procento lidí začne tahle oblast zajímat natolik, aby sáhli po knize, či začali pátrat dál. Mě osobně v tomto směru aktuálně zajímá rozdílné vnímání reality a strach. Chci tím říct, že každý z nás se na stejnou událost dívá zcela jinýma očima. Svou vlastní zkušeností vyhodnotí to, co vidí. Baví mě snažit se oprostit se od vlastního okamžité osobního názoru a dostat se do situace pozorovatele. Dřív než si udělám názor, tak se na věc podívat z více úhlů. To souvisí i s pozitivním přístupem. Je až neuvěřitelný, kolik lidí je schopno přistupovat ke všemu negativně a hned od začátku věřit v neúspěch (ať už vlastní, či někoho jiného). Pozitivní přístup a víru v sebe beru jako základní stavební kameny, které mi pomáhají posouvat se kupředu. Druhým tématem, které mě nyní zajímá, je strach. Když se podíváš kolem sebe, řada rozhodnutí vzniká ze strachu z neúspěchu. Řada lidí volí jednodušší cestu bez strachu a úsilí, před výzvou a potencionálním úspěchem. Strach nás omezuje v tom, abychom změnili svou práci, abychom začali podnikat nebo zkoušet nové věci. Měl jsem možnost poznat lidi, kteří se rozhodovali podle vlastní touhy a vášně – strach si uvědomovali, ale neřídili se jím. To je pro mě absolutní svoboda. Baví mě nyní hledat věci, které mě stresují, nebo kterých se bojím a překonávat je. Když se to podaří, je to neuvěřitelná satisfakce :)

Přečetls už nějakou, jak já říkám, “divnou” knihu? Třeba od Stephena Coveyho nebo jiného známého autora? Strašně rád bych věděl, že v tom nejsem sám.

Nejsi v tom sám, knih na toto téma je stovky – ať už se bavíme o dílech starých filozofů nebo o knihách reagujících na současnou technickou dobu. Na tomhle tématu je krásné, že jej podle mě můžeš studovat nadosmrti a pořád budeš objevovat nové a nové věci o sobě a o životě. A samozřejmě se budeš vyvíjet a vidět, jak se tvůj názor mění. Jak jsi viděl svět ve svých dvaceti a o deset let se ohlídneš a zjistíš, že je všechno trochu jinak. Těším se, až mi bude čtyřicet, přečtu si tenhle rozhovor a třeba se i nad svými odpověďmi pousměju. Můj názor a pohled na mě samotného bude o deset let jiný. Mimochodem dobrá startovací kniha je Nic není nemožné (autorem je Tom Butler-Bowdon). Je to taková encyklopedie knih zabývajících se tímto tématem s krátkým popisem.

Ještě by mě, jakožto mladého člověka, zajímalo, jak ses vlastně dostal k podnikání? Vím, že stojíš za startupem EasyResearch.biz, grafickým studiem Lombardo a možná ještě dalšími projekty.

Vždycky jsem chtěl podnikat. Podnikání vnímám jako způsob svobodného života. Za své úspěchy i neúspěchy si mohu jen já sám a nemám na koho nadávat :) To vnímám jako fér hru. Věděl jsem, že chci podnikat a tak jsem začal, nejdříve tím standardním způsobem jako živnostník, abych se následně posunul do situace zakladatele firmy. Mé původní záměry byly mít velkou úspěšnou firmu :) a vydělávat moře peněz. Teď mě víc baví pracovat s omezeným týmem lidí na specifických projektech. Pro mě je důležité být nezávislý na konkrétním pracovním místě, což mi naštěstí současná doba umožňuje. Druhým důležitým faktorem je pro mě to, aby se práce někam vyvíjela. Zpravidla po třech letech jedné činnosti začínám na sobě pozorovat, že potřebuji změnu. Větší množství projektů mi umožňuje tuto vlastnost kompenzovat. Když je něčeho příliš, mohu si od dané práce odpočinout u jiného projektu.

Co bys doporučil třeba mně nebo i dalším mladým lidem, kteří by rádi začali podnikat?

Přesně definovat cíl, cestu, jak se k němu dostanu a tohoto plánu se držet a neodklánět se od něj. A samozřejmě se nebát, věřit si, zapojit vášeň a kopírovat. Abych vysvětlit ten třetí bod – mám na mysli pozorovat úspěšné lidi a kopírovat jejich kroky. Člověk nemusí vyzkoušet všechny chyby. Když půjdeš ve stopách úspěšnějších lidí, budeš mít možnost sledovat jejich kroky, pochopit, proč je udělali, stejně jako vědět o tom, co udělali špatně a tuhle zkušenost získat bez toho, aby sis ji sám prožil. Chyb za svůj život člověk udělá nespočet a přesto, že to je nejlepší studijní materiál, není od věci jich pár přeskočit. Sledovat ty, co jsou o pár let v podnikání před tebou, je ten nejlepší způsob, jak se posunout kupředu. Je to jako když analyzuješ šachovou hru. Když pochopíš, proč bílý udělal nečekaný tah, který mu o chvíli později přinesl výhru, můžeš stejný manévr ve své vlasní “hře” zopakovat. Internet a knihy nabízejí nepřeberné množství studijních materiálů. Stačí jen umět číst a investovat svůj čas.

Tak mě napadá, zažils už něco, co ti opravdu změnilo život? Nějaký svůj Životaměnič?

Kupodivu mě osobně nejvíce ovlivnily negativní události. Jak se “říká, co tě nezabije, to tě posílí”. Když to ustojíš, jsi o něco silnější, zkušenější. Pozitivní události tě zpravidla mohou ukolébat, získáš pocit, že je vše v pořádku a trochu zpomalíš, necháš věci plynout. Když ale obrazně řečeno “dostaneš po držce”, nutí tě to zastavit se, zamyslet se nad posledními kroky a hledat nový směr. Takže přesto, že se snažím prožívat jen ty příjemné a pozitivní události, právě ty negativní mi nejvíc změnily život. A pomohly mi.

Už nějakou dobu vstávám “zbytečně” brzo, konkrétně v 6:00 s tím, že mým konečným cílem je 5:30. Vstávání mám ztíženo tím, že pokud spím méně než, řekněme, osm hodin, začne mě urputně bolet hlava. Dříve jsem vstával zhruba v 7:00, ale mohl bych klidně vstávat i v 7:45, protože to mám do školy asi 200 metrů.

Ono celý můj “spánkový management” je prapodivný, ale o tom Vám třeba povím někdy jindy.

Vstávat brzy doporučuje kdekdo, nejznámější (a nejlepší) je zřejmě článek Steva Pavliny How To Become An Early Riser. Rád bych se s Vámi také podělil o pár tipů, proč je dobré vstávat brzy.

1) Pohodový start do nového dne

Pokud vstanete dříve než obvykle, máte najednou spoustu času. Můžete se v klidu nasnídat, lehnout si do vany (to dělám obzvlášť rád), dát si v klidu šálek ranní kávy, přečíst si noviny, vyvenčit psa před odchodem do práce a dělat spoustu dalších věcí.

Hlavně nejste hned od rána ve stresu, kdy se vzbudíte a už máte zpoždění. Dřív jsem kvůli tomu často zapomínal různé učebnice a pomůcky do školy, protože jsem vždy měl jen pár minut na přípravu, ale nyní už jsem sešit nezapomněl, co je rok dlouhý :).

2) Čas pro sebe

Ráno bude možná jediná doba, kdy můžete mít chvilku času pro sebe, neboť všichni ještě spí. Pokud jste od rána do večera bombardováni požadavky, nebo dětmi vyžadujícími Vaší pozornost, určitě si klidné ráno užijete. Konečně budete mít čas si třeba v klidu číst. Nebo jen tak přemýšlet.

3) Čas na plánování dne

Ráno je podle mého ideální doba na plánování nového dne. Sám si vždy určím, kterým úkolům se dnes budu věnovat, představím si, jak asi den bude vypadat apod.

Ráno se můžete věnovat svým cílům, týdennímu hodnocení, nebo plánování dle své libovůle. Se svěží myslí to jde obzvlášť dobře.

4) Čas na Vaše MITs

Ráno je také ideální čas na to, začít pracovat na Vašich MITs, neboli Most Important Tasks pro určený den. Pokud si žádné neurčujete, můžete začít s úkoly, které jsou obzvlášť důležité, ale na které se během běžného shonu pracovního dne nedostane čas.

Hned ráno dokončit nejdůležitější úkol je skvělý pocit, a jak říká Brian Tracy, když Sníte tu žábu, nic horšího už se během dne stát nemůže, vše je jednodušší.

5) Proaktivní přístup

Brzké ranní vstávání je navíc skvělým dokladem proaktivního přístupu. Místo, abyste vstávali podle toho, v kolik vstát musíte, abyste tak tak vše stihli, vstanete v kolik hodin se Vám zlíbí. Samozřejmě dříve.

Získáte tím možnost udělat alespoň s tou trochou času, který ráno získáte, co uznáte za vhodné. Jako Páni Tvorstva.

Já se většinou ráno věnuji plánování, nebo se učím na nějakou písemku do školy. Nějak mi to ráno jde nejlépe.

Určitě existuje mnohem více důvodů proč vstávat brzy. Pokud již brzy vstáváte, co děláte ráno nejraději? A v kolik hodin vlastně vstáváte?

Vysloužil jsem si i od svého okolí notnou dávku posměchu. Ptali se mě, jestli už jsem tedy vydělal ten milion a podobné strašně vtipné otázky. V tu dobu jsem bohužel neměl v ruce žádná fakta, kterými bych je odpálkoval (milion na kontě), ale přesto jsem četl dál.

Vyčítáno mi bylo zejména přílišné “utrácení” za knížky. Objednával jsem vždy ve vlnách zhruba po pěti, takže se cena pohybovala okolo 1500Kč. A kdo tolik utrácí za knížky, ještě k tomu “ty divné”, že?

Nejen kvůli tomu jsem ze sebe neměl úplně dobrý pocit, že jen čtu a nic nedělám, ale takhle s odstupem času vidím, že čtení svůj účel splnilo.

Jednou nastane ten správný čas

Myslím, že v době čtení např. 7 návyků skutečně efektivních lidí, jsem ještě nebyl připraven. Myšlenkově, duševně, jakkoliv. Myšlenky jsem přijímal, nasával je jako houba, ale zatím jsem se podle nich ještě cíleně neřídil.

Nezačal jsem investovat, nerozjel žádné podnikání, nestal se lepším člověkem. Nic.

Nicméně jsem ve vzdělávání se pokračoval, každým dnem získával nové a nové informace, až jednoho dne prostě musel přijít zlom, kdy jsem všechno to, co jsem se za dlouhé měsíce naučil, začal aplikovat ve svém životě.

Nemám naprosto tušení, kdy se tak stalo, ale odhaduji, že začátkem roku 2009. Tehdy jsem si konečně začal pořádně organizovat svůj čas, zvládnul své novoroční předsevzetí a začal konečně měnit svůj život.

Nejedná se sice doposud o žádné gigantické změny, rozjetý vlak také nelze stočit o 90 stupňů doprava najednou, spíš do něj občas ze strany bouchnu a dostanu jej do správného směru postupně.

Také se Vám nedaří uplatňovat rady osobního rozvoje do svého života?

Pokud jste na tom jako já v minulém roce, určitě nezoufejte. Už to, že se o osobní rozvoj zajímáte, Vám dává nevídaný náskok oproti ostatním. Věřím, že pokud se nepřestanete neustále konfrontovat s myšlenkami “chytrých knih” a budete mít vůli se změnit, jednou svého cíle dosáhnete.

Připravil jsem pro Vás i menší návod, který by Vám měl pomoci při cestě za osobním rozvojem.

1) Neustále čtěte

Čtěte a čtěte a čtěte a čtěte. Čtěte. Samozřejmě o osobním rozvoji. Otevřete svou mysl novým myšlenkám, mějte vždy alespoň jednu knihu v záloze. Podívejte se i do veřejné knihovny, já jsem spoustu dobrých knih našel v sekci Psychologie.

Pokud už nemáte co na čtení, čtěte znovu knihy již přečtené. Nejen, že si myšlenky v nich obsažené znovu osvěžíte, ale třeba si všimnete věcí, které jste dříve opomenuli, nebo pochopíte myšlenky, kterým jste dříve plně nerozuměli.

2) Nepodlehněte negativním myšlenkám

Pokud Vaše okolí nebude sdílet nadšení pro osobní rozvoj, nenechte se odradit. Možná si vyslechnete pár posměšků a vtípků na Váš účet. Možná se nebudete cítit dvakrát dobře.

Odpusťte jim, nevědí, že Vám ubližují.

Zároveň se ale nechyťte do pasti teoretického snílka. Jen číst vážně nestačí, musíte rady aplikovat ve svém životě. Pokud ale zrovna nejste připraveni, nevěšte hlavu. Vytrvejte ve své cestě, jednou přijde ten správný okamžik.

3) Udržujte se v inspirativní nespokojenosti

Při čtení knih si představujte, jaké skvělé by to bylo, kdyby jste se všemi radami řídili. Nezačněte se ale obviňovat, že na to nemáte, myslete pozitivně, říkejte si:”Jednou budu takhle skvěle žít i já”.

Neustále mějte na paměti, že až nadejde ten správný okamžik, začnete rady konečně aplikovat. Nespokojte se s tím, že si budete jen číst o utopiích.

4) Až nadejde čas, jděte do toho

Jak praví slogan značky Nike – Just Do It. Prostě to udělejte. Začněte měnit svůj život. Po krůčcích. 15 minut denně, ale začněte.

Věřím tomu, že až nadejde ten správný čas, poznáte to. Nakumuluje se ve Vás dostatek vůle a chuti změnit se, najednou už prostě nebudete moci žít tak jako doposud. Zažijete výbuch sopky, jednoho dne, z ničeho nic, najednou začnete měnit svůj život.

Ani nebudete vědět jak.

Chápu, že byste radši řekli jasně, kdy ten okamžik nastane, jak se pozná a podobné věci. Ale nejde to. Každý jsme jiný, možná že Vy dokonce začnete všechny rady uplatňovat vzápětí, nebudete potřebovat ani žádné období “myšlenkové aklimatizace”.

Všechno je možné. Já chci jen povzbudit ty, kteří zatím setrvávají v nečinnosti a možná se proto necítí extra dobře. Změna je možná, ale nejde to hned. Pokud své snažení nevzdáte, věřím, že jednou budete odměněni.

Jak jste na tom VY?  Také rádi o osobním rozvoji čtete? A jak se vám daří rady uplatňovat ve svém životě?

Každopádně v tomto článku bych Vás s myšlenkou tří životů rád seznámil, začněme tedy rovnou jejich rozdělením.

3 životy

Naše “životy” jsou vlastně určitými vzorci chování, které aplikujeme na různých místech a při různých příležitostech. Jinak se chováme doma, jinak venku s kamarády. Až je to s podivem, kde se určité chování v nás bere?

1) Veřejný život

Pod pojmem “veřejný život” rozumím chování člověka na veřejnosti. U mě se jedná hlavně o školu.

2) Rodinný život

Rodinný život obsahuje chování v rodinném kruhu, nebo, chcete-li, doma.

3) Intimní život

Intimní život je ze všech tří ten nejpravdivější, ale zároveň nejvíce skrytý. Skrývá se v nás samých a odhalit jej někomu blízkému, i nejbližšímu, je dost obtížné.

Mé 3 životy

Abyste si o mně mohli udělat lepší představu, pokusím se popsat sám sebe v různých “životech”. Možná se budete divit, možná ani ne. Každopádně doufám, že se mi to podaří nějak zvládnout.

1) Můj veřejný život

Jak už jsem psal, můj veřejný život je reprezentován hlavně školou. V ní se pohybuji v okruhu svých třech kamarádů, s nikým jiným se moc nebavím.

Máme společnou jednu důležitou věc – humor. Je založen hlavně na fantaziích (tzv. “co kdyby”) a absurditách. Nutno říci, že mu téměř nikdo jiný krom našeho okruhu nerozumí.

Ve škole se také hojně setkávám s lidmi, které moc nemám rád. Kvůli tomu se tam chovám trochu dost nenávistně, s kamarády si přizvukujeme.

Občas mám ale dobrou náladu, tak začnu provokovat. Třeba vydávat otravné zvuky na celou třídu, nebo dělat fórky, které většinu lidí rozesmějí (jen ti, co nemám rád, se furt tváří jako ***). Mohlo by se až zdát, že mám maniodepresivní psychózu, vzhledem k tomu, jak se mé chování liší podle nálady :).

2) Můj rodinný život

Co se rodiny týče, tam jsem brán jako chytrý, hodný chlapec. Samozřejmě, že mám hlavně s mamkou drobné rozepře, ale na výsledku to téměř nic nemění.

Většinu času strávím na počítači, nebo čtením knih, popř. tichou přítomností, kdy moc nemluvím, jen poslouchám, abych taky někdy s rodiči “byl”.

Tento obraz už se realitě blíží mnohem více, nicméně z podstaty věci musí být trochu pokřiven.

3) Intimní život

Možná se budete divit, ale Vy, co čtete mé blogy, mě znáte vlastně nejlépe. Při psaní nemám takové zábrany říkat, co si vážně myslím, a troufám si říci, že je to nejpřesnější obraz mého intimního života.

Důsledkem toho je samozřejmě fakt, že ti, co mě znají i z reálu, jsou trochu touto “dualitou” zmateni. Na jedné straně nesnesitelný provokatér, na druhé straně Životaměnič :).

Každopádně je zajímavé a přínosné se nad myšlenkou třech životů zamyslet, určitě také uvidíte odlišnosti, které se týkají Vašeho chování.

Uvědomujete si také odlišnosti ve svých různých “životech”? Není to zajímavé?

Byl tak pro mě problém koupit si zmrzlinu, chodit do obchodu, mluvit s učiteli jinak, než při hodině apod.

S internetem je vše jednodušší

Díky internetu se má situace rapidně zlepšila – nemusím totiž mluvit s nikým. Stačí psát. A to je pro mě ohromná výhoda, protože mě psát baví a rozhodně se psát nestydím.

Namísto konverzace z očí do očí můžu používat email, IM, nebo Twitter.

Ale i v “reálném životě” začínám dělat pokroky – už umím vyzvednout na poště balík, vložit peníze na účet a podobné věci :). Pro mě je to pokrok nehorázný.

Sice to stále ještě nedělám rád a musím se dlouho vnitřně připravovat, ale zvládnu to a to je hlavní.

Pro Vás je to možná úplně běžná věc, na kterou se člověk přece vůbec připravovat nemusí, zvládne ji úplně v pohodě, ale pro mě holt není. Musím to trénovat, stejně jako tenis. Taky bych se Vám nesmál, že neumíte takový pěkný “liftovaný forehand” jako já :).

O co si člověk neřekne, to nemá

Toto je další z mnohých lidových mouder, u kterého jsem se ale nedávno přesvědčil o jeho pravdivosti.

Mnohdy, když člověk něco chce, tak se stačí jen zeptat. Jedna otázka a člověk získá často věci nevídané. Lidé nejsou zase tak zlí, jak se obecně tvrdí, a většinou rádi pomohou.

Jde jen o to, překonat strach z odmítnutí a zeptat se. Udělat první krok.

Má zkušenost

Nedávno jsem sháněl sponzory pro aprílovou soutěž na mém druhém blogu. Nejdříve jsem napsal článek o tom, že hledám sponzory. Poté ještě diskusi na Webtrhu.

Tím by veškerá má aktivita mohla skončit, ale rozhodl jsem se ještě kontaktovat pár lidí přímo.

Napsal jsem Michalu Vilímovskému, na Penshop.cz a do Kapusta webhostingu.

Pokud o proběhlé soutěži máte povědomí, asi také víte, jak to dopadlo. Všichni tři mi odpověděli kladně, tzn. že věnovali nějaké ceny do mé soutěže.

Když jsem se postupně dozvídal, že jednotliví lidé něco věnují, málem jsem radostí skákal do vzduchu! Člověk by neřekl, že to bude takhle jednoduché. Že stačí jen napsat email…

Dovedu si ale představit, že v reálném životě bych tohle nikdy nedokázal – zajít do nějaké firmy a zeptat se, jestli by nechtěli sponzorovat mou soutěž. To bych se na to musel připravovat alespoň dva týdny.

To jsou samozřejmě extrémní případy, ale na těch se vše ukazuje nejlépe.

Lidé pak dají rovnítko i mezi lidi, kteří jsou značně odlišní. Na jedné straně obézní dáma, která pokračuje ve svém životním stylu vesele dál, na straně druhé také obézní dáma, která se ale rozhodla cvičit, jíst zdravě a zhubnout.

Obě dámy jsou sice tlusté, ale asi chápete, která z nich mi připadá “lepší”, že?

Proto si u lidí snažím spíše všímat, na jaké jsou cestě, než kde zrovna jsou.

Je totiž důležité se nad otázkou “Kam mě moje cesta zavede?” občas zamyslet.

Je hloupé jezdit do Izraele, když chcete být v Las Vegas, a opačně.

Pokud se do Las Vegas ale chcete skutečně dostat, je také hloupé sedět doma, že? Není lepší se spíš vydat na cestu? Třeba pěšky, nebo stopem? Krůček po krůčku se přibližovat cíli, než stát a místě?

Cením si tedy mnohem více lidí, kteří se “šourají” někde na cestě, než těch, kteří sedí doma a civí do kamen. A občas zajdou do hospody.

Jak se toto týká mě?

Vezměte si třeba mé blogy. Jaké jsou dnes? Navštěvují je tisíce lidí? Jsou kvalitní? Nebo stojí za prd? To nehodlám soudit.

Ale zato vím, že jsem vyrazil na cestu. Jsem odhodlán psát a psát a psát s tím, že se budu pořád zlepšovat. Jsem si jist, že se za rok (možná i méně) budu svým současným článkům smát.

Ale bylo by hloupé kvůli tomu přestat. Protože pak bych se nikam nedostal, nevyšel bych na cestu, seděl bych doma.

Proto vůbec nezáleží na tom, jak jsem na tom dnes. Jestli píšu dobře nebo špatně, udělám deset kliků nebo sto, mám v kapse stovku nebo milion. Na tom všem nezáleží, záleží na tom, jestli jsem se vydal na cestu.

A to si piště že ano!

Samozřejmě ne všichni, ti “dobří” Vás budou možná obdivovat, podporovat a povzbuzovat, ale mnohem častěji se setkáte s jiným druhem lidí. V angličtině pro ně existuje dokonalý termín – “haters”.

Český překlad tohoto slova zní “nenávistník”, ale to mi nezní tak dobře. Budu tedy dál používat slovo hater [hejtr].

S takovými lidmi se budete setkávat na každém kroku, jsou jich všude spousty. Důležité je ale na ně v žádném případě nedat a nenechat si kazit náladu.

Mám s nimi bohaté zkušenosti ze svého druhého blogu PavelKrálíček.cz, kde se neustále dozvídám, co všechno dělám špatně (nekonstruktivní kritika) a jak bych udělal líp, kdybych dělal tohle a támhleto.

Problém “haters” totiž je, že Vás nemají rádi. Závidí Vám úspěch (ať je jakkoliv velký) a chtějí Vás strhnout do své průměrnosti. Úspěch se přeci netoleruje.

Kdybych se s nimi setkával jen na internetu, bylo by to ještě celkem v klidu. Ale už je mám i v reálném životě. Jednu část tvoří moji spolužáci, kteří pořád nechápou, jak se můžu věnovat takové blbosti jako je blogování (a sami nedělají nic), a druhou kamarádi mého staršího bratra.

Ti se mi začali smát poté, co jsem zveřejnil některé své (podle nich naivistické) myšlenky o úspěchu, bohatství a tak podobně. Snažili se mi můj názor vyvrátit, ale paradoxně mě v něm ještě více utvrdili.

Jak se proti nim bránit?

Naštěstí se proti nim dá celkem účinně bránit. Ale musíte vědět jak na to.

1) Nenechte se rozhodit

Základem je vůbec si hatery nepouštět k tělu. Vystavět si okolo sebe obrannou zeď právě proti nim a jim podobným. V tomto mám celkem výhodu, protože v reálném životě jsem celkem provokatér, a tak už jsem si něco vyslechl.

Kořeny této myšlenky jsem načerpal z knihy Čtyři dohody od Dona Miguela Ruíze, kdy jedna z dohod zní “Neberte si nic osobně“. Je to myšlenka celkem náročná na osvojení. V době, kdy jsem knihu četl, jsem ji vůbec nepřijal, ale postupem času jsem si ji nějakým způsobem mimovolně osvojil.

Ať už Vám někdo říká cokoliv, vůbec to neříká nic o Vás, ale jen a pouze o člověku, který to říká. Zjednodušeně by se dalo říct – když Vám někdo řekne, že jste blb, tak je sám blb.

Nemám zde prostor ani schopnosti na to, abych myšlenku dokonale popsal a vyjádřil, proto Vám doporučuji si knihu Čtyři dohody opravdu přečíst.

2) Nenechte se strhnout k odvetě

Nejhorší věc, co můžete udělat, je “vrátit” to dotyčnému. Říct mu na oplátku, že je taky blb, že nic nedokázal, tak ať mlčí. Takto se totiž dostanete přesně na jeho úroveň. A to snad nechcete, nebo ano?

Celkem dobře pomáhá, když si dáte pár minut oddech, nebudete reagovat hned. Necháte v sobě emoce trochu vychladnout a zareagujete s chladnou hlavou. Nebo vůbec.

Pokud se jedná očividně jen o bohapustého provokatéra, který se skrývá za roušku anonymity, nereagujte. Přestane ho to bavit. Zaručeně.

Pokud se ale jedná třeba o člověka, kterého trochu znáte, nebo který Vás jen nespravedlivě kritizuje, tak mu zdovřile odpovězte, požádejte ho o konkretizaci kritiky – když Vám řekne, že poslední dobou píšete špatně, tak se zeptejte, v čem konkrétně se to projevuje, apod.

Můžete tak využít haterů ke svému prospěchu, často se od nich můžete dozvědět cennou zpětnou vazbu, ale to se k ní musíte pár otázkami dobrat.

3) Milujte své hatery

Já osobně už své hatery mám rád. Nevadí mi, někdy je i miluju. A proč?

Protože dávají mému konání smysl!

Když bych tu denně psal a nenašel by se ani jeden člověk, který by mě za to neměl rád, pak asi nedělám nic extra. Pak asi vyčnívám málo, nejsem tak dobrý.

Ale já chci být dobrý. Lepší. Nejlepší. Mno, asi ano, ale jen ve své specifické oblasti. A v tom případě se musím smířit s tím, že někomu to třeba bude proti srsti. Že někomu můj úspěch nedá spát, bude mi ho závidět.

Jsem s tím smířen, a proto, když se nějaký nový hater objeví, mé srdce zaplesá. Zase jsem se posunul dál, zase vyčnívám o trochu víc.

A o tom to je.

Nejsem jiný. Jsem nespokojený s tím, jak si žiju, že nemám věci, které bych chtěl mít, knížky, které bych chtěl přečíst. Je tolik věcí, na které si člověk může stěžovat. A je to navíc strašně jednoduché.

Když se ale na své životy podíváme z kontextu celé zeměkoule, většinou si žijeme dost  nad poměry. Někteří lidé musí vystačit s méně než (v přepočtu) 50Kč denně, nemají přístup k čerstvé vodě apod. Proti tomu si žijeme jako králové.

Aby si toto ale člověk uvědomoval stále, je potřeba určitá změna myšlení. Ta ale nenastane jen tak z ničeho nic. Pro tu jsou potřeba každodenní drobné krůčky, které ve výsledku změní náš život k nepoznání.

Deník vděčnosti

Nedávno jsem narazil na skvělý nástroj, který člověku k těmto drobným krůčkům značně pomůže. Jmenuje se deník vděčnosti a jeho princip je jednoduchý:

• Každý den, ideálně před usnutím, si do něj zapíšete pět věcí, za které jste ten den byli vděční. 
• Můžete psát do zápisníku, textového souboru na počítači, deníkové aplikaci na mobilu (proč je pro tento úkol vhodný iPhone se dozvíte dále) či kamkoliv jinam. 
• Když máte nějaké špatné období, stačí si projít Vaše zápisky za posledních pár dní a uvidíte, že odezní, protože tento deník zachovává jen čistě pozitivní věci, které Vás povzbudí.

Co do deníku psát?

Jak už jsem řekl, věci, za které jste vděční. Ale to je dost obecná definice a mohla by Vás zpočátku odradit, protože byste třeba nepřišli na nic “dost vznešeného”, co byste mohli napsat.

Není to vůbec potřeba.

Bohatě stačí různé každodenní maličkosti, ale nemusíte se bránit ani věcem jako “můj syn”, “moji rodiče” apod. Je to jen na Vás.

Abych Vás trochu inspiroval, přidám krátký seznam věcí, které se v mém deníku objevily:

• Měl jsem dobrý guláš k obědu. 
• Můj blog  překročil hranici 160 RSS odběratelů. 
• Objevil jsem skvělý nový blog. 
• Propiska Pilot G2 píše opravdu krásně. 
• Ráno mi zavolal táta (nežije s námi).

Jak vidíte, můžou to být věci dost různorodé, já jsem se takto naučil více oceňovat každodenní maličkosti, které se vyskytnou – třeba, že nemusím jít odpoledne se psem, nebo že mě někdo příjemně překvapí, apod.

Když se pak na tyto zápisky zpětně koukáte, opravdu Vás to povzbudí, že není svět tak černý, jak vypadá, že se máte dobře a že je hloupost být smutný.

Kam píšu já?

I když jsem velkým zastáncem zápisníků Moleskine, tak pro tento účel jsem si zvolil digitální alternativu. Zejména proto, abych měl svůj deník vždy po ruce, pohotově do něj mohl zapisovat a navíc aplikace, na kterou jsem narazil, mi vyhovuje opravdu dokonale.

Jmenuje se Gratitude Journal  a je dostupná pro iPhone. Je stvořená přímo pro účel vedení Deníku vděčnosti, takže by Vám měla velmi vyhovovat.

Co všechno umí?

• tvořit denní seznamy toho, za co jste vděční 
• hledat v napsaných záznamech 
• hodnotit den pomocí pěti hvězdiček 
• můžete si vybrat z šesti různých designů 
• deník můžete zaheslovat (doporučuji)
• ke každému dni také můžete přidat inspirativní fotku
• po napsání denního zápisu se Vám zobrazí motivační citát (vždy se na něj těším)

Mé zkušenosti

Deník vděčnosti si zatím píšu jen něco přes měsíc, ale už za tak krátkou dobu pozoruji výsledky. Opravdu se cítím mnohem lépe, o trochu víc si vážím všeho, co se mi dostává a oceňuji každodenní příjemné maličkosti. A navíc je čím dál tím snazší vzpomenout si každý den na pět věcí, za které jsem opravdu vděčný.

Plánuji napsat ještě jeden článek, až si deník budu psát delší dobu, jestli budu pozorovat změny ještě větší. Myslím, že je to dost dobře možné.

Jak začít?

Pokud nemáte k dispozici zrovna iPhone, nemusíte věšet hlavu. Stačí Vám i obyčejný zápisník, nebo jen čistý list papíru. Nemusí být ani čistý. Vlastně to nemusí být ani papír. Stačil by třeba ubrousek. Prostě cokoliv, na co se dá psát.

Každý večer se pokuste (a uspějte) vzpomenout si na pět věcí, za které jste vděční. Opravdu pět. Ne tři nebo čtyři. Ale plných pět.

Možná Vám to zpočátku bude trochu dělat problém, mně taky dělalo, ale uvidíte, že se to postupem času zlepší a Vy si začnete těch pozitivních věcí všímat mnohem více.

Tak tedy: “Za co jste dnes vděční?”.

Osobní rozvoj podle mého vyjadřuje touhu většiny lidí po lepším životě. V jakémkoli slova smyslu. Ale jestliže někteří o tom jen mluví, tak druzí by s tím i něco udělali. A pro ty jsou tu knihy na toto téma, blogy a audionahrávky.

Touha po lepším životě většinou znamená, že dotyčný chce více peněz, žít v luxusu a nemuset denně pracovat od osmi do pěti. Na tom není nic špatného.

Zároveň to může také být snaha měnit sám sebe, stávat se lepším člověkem – usměvavějším, pozitivně naladěným, pracovitým, čestným. Zkrátka člověkem s takovými vlastnostmi, které si spojujete s pojmem “dobrý člověk”.

Osobní rozvoj je lékem pro všechny, kteří nejsou spokojeni s tím, čím je Bůh (nebo geny) obdaroval při narození. Chtěli by se méně vztekat, trávit víc času s rodinou apod., ale prostě si “nemůžou pomoct”, do práce prostě “musí” atd.

Osobní rozvoj tedy člověku podává pomocnou ruku při jeho cestě za lepším životem. Za vysněnou prací, pohodovým rodinným životem, čímkoli, o čem dotyčný sní.

Už od starověku se lidé zajímali o to, jak “správně” žít, užívat si života, nepromrhat jej a zemřít s pocitem, že čas strávený zde na Zemi nebyl promarněný. Tyto knihy naleznete pod pojmem “literatura o umění žít”.

Během staletí se tato literatura přetransformovala v dnešní “osobní rozvoj”, který už ale nezahrnuje jen knihy, ale i blogy, audionahrávky, semináře, různé pomůcky pro time management apod.

Vzniklo tak téměř celé nové odvětví, neboť touha dnešních lidí žít lepší život je silnější než kdy předtím.

Mě nevyjímaje.