ŽivotaMěnič.cz

Pod minulým článkem se vyrojilo hned několik komentářů, které mírně zpochybňovaly existenci tohoto blogu, nebo byly prostě kritické. Ale víceméně konstruktivně.

Uvrhly mě znovu do takového pokračujícího přemýšlení o tom, jestli mám nadále pokračovat v psaní Životaměniče. Nejsou samozřejmě ale jediným důvodem.

Rád bych vám nastínil, co se mi o tomto tématu honí hlavou a jaké problémy v současnosti řeším.

1) Nízký věk = málo zkušeností

Již od začátku Životaměniče jsem řešil problém s tím, jestli budu mít vůbec co světu říct. Není mi ještě 40 let, takže logicky nemám takovou kupu životních zkušeností, ale minimálně o osobním rozvoji a produktivitě toho vím na svůj věk dost.

Pokud sledujete např. blog Leo Babauty s názvem Zen Habits, můžete si všimnout, že už nějaký čas víceméně jen mlátí prázdnou slámu. Do této chvíle napsal sice nějakých pár set článků, ale nyní už víceméně nemá co říct.

Než ale začal svůj blog psát, dostával se z dluhů, končil s dlouholetou závislostí na kouření, začínal běhat maratony a měl asi šest dětí. Mně je 17, nikdy jsem neměl delší dobu “špatný život” plný stresu, nekouřím a nikdy nezačnu a zadlužit se jen tak také nehodlám.

Nechci si tedy měnit život ze “špatného” na “dobrý”, ale z “dobrého” na “parádní”. To pro někoho může být problém, protože si řekne, že se vlastně ve skutečnosti vůbec měnit nepotřebuju, když žádné problémy nemám. A v té druhé části bude mít pravdu.

Bojím se tedy toho, že bych brzy neměl, o čem psát. A taky že bych neměl, kdybych chtěl jen dávat rady druhým. Člověk jich má přecijenom velmi omezené množství.

Na druhou stranu bych mohl psát ryze sám o sobě, což ale nemá zase tak velký užitek pro čtenáře. Určitá poučení by si museli z příběhů extrahovat sami a to je vždy obtížnější. A někdy by tam ono poučení vůbec být nemuselo.

2) Znechucení z článků typu 10 zaručených tipů jak žehlit košile

Další bod souvisí s tím, že bych nechtěl psát články, které jen během třiceti vteřin prolétnete očima (“proskimmujete”) a zase zapomente. Sem patří hlavně různé nechvalně známé seznamy typu ” Top 10 zaručených tipů” atd.

Raději bych psal myšlenkově hodnotnější články, spíše taková zamyšlení, eseje, které by nutily čtenáře více přemýšlet a měly by alespoň malou šanci něco v něm změnit.

Na takové články je ale potřeba mít. Zkušenosti, mozek, názory, cokoliv. Jsou asi tak o 1000% těžší napsat, než běžný seznam tipů. Těch vám napíšu za půl hodiny tucet. Klidně bez přemýšlení.

A já si nejsem jistý, jestli na ně mám.

3) Kolektivizace blogů

Třetí bod je víceméně ryze praktický. V poslední době totiž kolektivizuji svoje blogy a snažím se je všechny směrovat na pavelkralicek.cz. Ze zkušenosti jsem totiž zjistil, že tematická roztříštěnost je pro mě zatím spíše matoucí.

Člověk pak neví, jestli tenhle článek zařadit na tenhle nebo tamten blog, nepamatuje si, kde který článek kdy vyšel, kde má ještě odpovědět na komentáře atd.

Kdybych přesunul potenciální budoucí články z Životaměniče na PavelKralicek.cz, riskuji, že ztratím část publika, které tyto články zajímat nebudou a bude to pro ně dostatečný důvod k přerušení odběru RSS.

Myslím si ale, že čtenáři čtou mé články spíše proto, že je píšu já. Zní to sebestředně, ale asi to tak bude. Stejně jako já čtu víceméně všechny články od Martina Malého (i ty stručné), protože jsou právě od něho.

I když mi téma na první pohled není blízké, snažím se článek alespoň rozečíst, protože Martin prostě umí psát a jeho články jsou čtivé a zábavné. Hlavně mají myšlenku.

A tak nějak bych chtěl psát já.

4) Motivace ostatních (důvod, proč nerušit)

Jeden z mála důvodů, proč bych nechtěl Životaměnič rušit, je ten, že pro některé lidi byl docela dobrou (byť dočasnou) motivací.

Evidentně se mi podařilo alespoň pár lidí motivovat k tomu, aby se sebou něco udělali. Sice jim motivace nevydržela dlouho, ale jako dočasné povzbuzení Životaměnič fungoval.

Je to docela dobrý pocit, vědět, že jsem (byť nepřímo) dokázal změnit k trochu lepšímu něčí život.

5) “Panovačný tón” – nemůžu si pomoct

Kritici mi často vyčítali věc, kterou obvykle popisovali jako “panovačný tón”. Má to znamenat asi to, že bych neměl ve svém věku a pozici tolik rozdávat ultimátní rady, jak zlepšit svůj život, ale spíše se zaměřit na vlastní životní zkušenosti a ty případně extrahovat jako rady pro druhé.

Této věci jsem si nikdy nebyl moc vědom (a nevím přesně ani teď, co to znamená) a nemůžu tedy ani vědět, jak se jí zbavit. Každopádně si myslím, že to asi bude tak trochu část mého já a půjde se jí zbavovat jen velmi těžko. A ani nevím, jestli chci.

Každopádně – kdyby mi někdo dokázal dát přímý příklad mého “panovačného tónu”, nebo mi jej chtěl ještě nějak podrobněji popsat, má prostor v komentářích.

---

Tento článek jsem napsal již před pár týdny, ale až dnes jsem se odhodlal jej publikovat.

Rozhodnul jsem se tak, že nebudu pokračovat v psaní sem na Životaměnič a všechny své snahy budu skutečně směřovat na PavelKrálíček.cz. Neříkám, že zde končím nadobro, ale v blízké budoucnosti se zde nové články neobjeví. Něco možná napíšu pro MítVšeHotovo, takže tamní články nezapomeňte také sledovat.

Pokud nechcete přijít o mé nové články (ne nutně o osobním rozvoji), přidejte si TOTO RSS od vaší čtečky. Děkuji.

Tak někdy zase na počtenou.