ŽivotaMěnič.cz

Angličtinu se učím už od čtvrté třídy základní školy (tedy nějakých devět let) a jsem za to nesmírně vděčný. Školní výuce sice nevděčím za to, na jaké úrovni jsem nyní, ale hodně mi pomohla do začátků.

Když mluvím o “začátcích”, tak myslím první kontakt s anglickou literaturou. Nebyla to tak úplně literatura, byl to blog. Je to už celkem dávno a nyní si už téměř nedokážu představit, jak bych se bez anglických zdrojů informací obešel.

Zřejmě první blog, ke kterému jsem se dostal, byl problogger.net. A pak už to šlo ráz naráz. Začal jsem číst všechny anglické blogy o blogování a vydělávání peněz na internetu, na které jsem narazil. Pak se k tomu přidal i osobní rozvoj. Pak osobní finance. A pak se přidávání nových blogů zastavilo.

Od té doby jsem hodně blogů číst přestal, protože už se prostě ocitly mimo můj okruh zájmu, ale stále jim vděčím za to, o jaký kus posunuly mou znalost angličtiny. [Číst dále]

Vědět to je dobré tak maximálně k tomu, abyste ty lidi mohli politovat, nebo se o tom s někým pobavit. Jaká je to strašná tragédie, že je to hrozný a tak.

A to mi přijde dost málo na to, abych kvůli tomu trávil hodinu denně před televizí. Aby mi náhodou něco neuniklo…

Když se něco skutečně děje…

… tak Vám o tom řekne někdo jiný. Váš známý nebo kamarád. Nebo to náhodně zaslechnete v rádiu v autě. Opravdu to tak funguje. Mám jednu historku, která to přesně dokumentuje.

Stala se 11. září 2001. [Číst dále]