Neustále se setkávám s lidmi, kteří nemají čas. Rádi by začali konečně dělat něco pro sebe, začít třeba sportovat, věnovat se více blogování, napsat knihu, ale nemají čas. Zádrhel je v tom, že každý člověk, malý či velký, černý či bílý, má času stejně. Přesně 24 hodin denně.
A je jen na něm, jak se svým časem naloží, jinými slovy, čemu dá přednost. Když slyším někoho tvrdit, že “nemá čas”, často se zeptám, co musí dělat jiného? Když mi vyjmenuje několik věcí, které musí udělat a kvůli kterým mu čas prostě nezbývá, tak se snažím najít způsob, jakým onen čas najít.
Často se tak dostávám k otázce, která s time-managementem úzce souvisí – stanovováním priorit.
Vše je o prioritách
Problém lidí je v tom, že nejsou nesmrtelní. Mají pouze jeden život. Nemůžou si čas koupit ani se v něm vracet zpět. Díky bohu.
Musí tak dobře vážit, čemu věnují své vyměřené množství času. Jestli jej proflákají surfováním na internetu, hraním her, hulením a poflakováním se po venku, nebo něčím užitečným.
Čemu každý z nás věnuje svůj čas, je právě otázkou priorit. Možná jste si všimli, že mírně kritizuji lidi, kteří nedělají nic “užitečného”, opíjí se a jen se baví. Neměl bych to dělat. Vím, ale nejde s tím přestat.
Oni totiž nedělají nic špatného. Jen věnují čas tomu, co je pro ně prioritou. Rádi se baví, tak jdou v pátek večer ven. Rádi si “užívají života”, tak se zpijí do němoty. A vyhovuje jim to.
Mají diametrálně odlišné priority, než já nebo Vy, ale tak je to správně.
Pro mě je prioritou blogování, psaní článků a dělení se o své myšlenky. A čemu myslíte, že každý den věnuji svůj čas? Hádáte správně, svým prioritám.
Nemá cenu si stěžovat
Když pomineme obecnou platnost tohoto tvrzení, tak se vztahuje i na tuto konkrétní situaci. Kdo jiný je totiž pánem nad Vaším časem, než Vy sami?
Už slyším desítky námitek, že musíte chodit do školy, práce a podobně, ale věřte mi, nemusíte.
Máte absolutní kontrolu nad svým životem a je jen na Vás, čemu věnujete svůj čas. Stěžovat si nemá význam – nejen, že to každý nerad poslouchá, ale oslabujete tím sami sebe.
Zkuste místo stěžování si převzít odpovědnost nad svým životem a tím, jak trávíte svůj volný čas. A začněte se věnovat svým prioritám.
Jak si udělat čas aneb Priority nerady čekají
Vím, že zdaleka nejtěžší je poznat své vlastní priority. Sám jsem tím strávil velmi dlouhou dobu, ale nakonec mám jakž takž jasno. Nic víc není potřeba.
Bohužel je naprosto nutné vědět, co chcete, jinak nemá žádné “hledání ztraceného času” význam, protože nevíte, za co byste jej “utratili” radši. Proto se nad svými prioritami opravdu důkladně zamyslete a až pak pokračujte ve čtení.
Dejme tomu, že chcete napsat knihu. Jen příklad. Máte dvě možnosti:
- Čekat, až jednou “budete mít čas” (což nebude nikdy).
- Nebo být proaktivní a začít hned.
Já jsem samozřejmě pro druhou možnost.
Pokud jste si naprosto jistí, že knihu chcete napsat (věnovat se svým prioritám), pak si stačí denně stanovit 15 minut, kdy se nebudete věnovat ničemu jinému.
Můžete si stanovit více nebo méně v závislosti na svých možnostech, ale je důležité určit si opravdu konkrétní časový úsek.
Nyní už zbývá jen jediný krok – denně si na své priority vyhradit čas. A zde právě většina lidí selhává. Příval naléhavých (ale nedůležitých) věcí zabere veškerý čas a na priority už vážně žádný nezbyde.
Abyste tomuto předešli, musíte si čas vyhrazený pro Vaše priority skutečně zanést do svého denního plánu. Pokud používáte diář, pak si jej naplánujte jako regulérní schůzku (sám se sebou) na určitou hodinu. A i kdyby začínala třetí světová válka, od 18:00 hodin se prostě věnujete psaní knihy a ničemu jinému. Schůzku s důležitým klientem byste také jen tak nezrušili.
Nemusíte si ale čas pro priority vyhrazovat jako regulérní schůzku, stačí jej třeba jen zanést do svého seznamu MITs (Most Important Tasks) pro konkrétní den. Záleží jen na tom, jaký systém používáte a na co jste zvyklí.
I když žádný systém nepoužíváte, stanovte si např. zvukovou upomínku v mobilu, nebo si připomínku napište na ruku, nebo za uši (tam se text ale hloupě čte). Nezáleží na tom, jaký máte systém, ale jestli se věnujete svým prioritám.
A zde neexistují žádné kompromisy, buďto ano, nebo ne. Tečka.
Foto od Cathérine
“Nemám čas” je milosrdnější a jednodušší varianta “Chci se věnovat něčemu pro mě důležitějšímu, než je to, co po mně chceš ty.” Tu druhou některým lidem nevysvětlíš a ještě se budou cítit ublíženě. Tu první vezmou. Toť k vnějším vztahům. No a sám sobě to nemá smysl říkat. Taky zastávám zásadu, že čas má člověk na to, na co si ho udělá a v tomhle úhlu pohledu je “nemám čas” zcela nesmyslná věta.
Pravda – bohužel. Je fakt, že člověk by si nějaký čas našel, kdyby chtěl. Problém je, že člověk často nechce :). A tak radši dělám něco co není tak důležité a naléhavé, nebo není natolik prioritní, protože je to zkrátka volnější, než když si člověk stanoví, že od tolika do tolika se bude věnovat tomu, či tomu. To už zavání povinností a i když jde třeba o něco co člověka baví, tak v tomto kontextu už to zajímavé není, protože to je předpis. A člověk má raději volnost rozhodování a dělá co ho zrovna napadne a čemu se chce věnovat teď a ne to, co si nějak naplánoval předem. To co je “Teď a tady” má totiž obvykle tu největší prioritu, byť by to byla sebevětší pitomost :).
Kompletně s tebou souhlasím. Krom jediné věci. “Musím chodit do školy” není jen výmluva, ale fakt, jelikož je např. povinná školní docházka, je to podmínka, kterou ti rodiče dají, aby ti dovolili dělat to, co chceš dál ty.
Co by se stalo mně, kdybych přestal chodit do školy? Přišel bych o počítač, o přísun peněz (kapesné, kredit). Ta druhá část není zase tak hrozná, ale jelikož si vydělávám na počítači, v kombinaci s tou první je dosti nepříjemná. Ale jinak máš pravdu.
@Přemek “Mr.Gentleman” V.:
A to je právě čistě jen zvyk, který se dá změnit. Dá se vybudovat návyk věnovat úsilí tomu, co je důležité a nedávat přednost pohodlným, ale neproduktivním alternativám. Pak už to člověku přijde naprosto samozřejmé a jednoduché. Problém je v tom, že začátek pekelně bolí a jde to ztuha. Ale jde to. A největší problém je v tom, že pokud člověk z nějakého důvodu vypadne z tohoto návyku, strašně lehce se na něj zapomíná, respektive zvyknout si na pohodlí je mnohem snažší a rychlejší. :-) Znám to z vlastní zkušenosti, strašně rád bych se vrátil do fáze vysoké produktivity (ze které byla i velká radost, protože paradoxně zbývalo hodně času na koníčky a “flákání”), ale nějak to bolí a bolí. :-)
článek jako vždy k věci :-) a pro mne dost podstatné, protože jsem se zatím nenaučil zvolit si pro mne zásadní úkoly, které budou proaktivní…no snad se mi to podaří co nejdřív
@Přemek “Mr.Gentleman” V.: A znovu se ozývá ten Tvůj pohled, se kterým já prostě nemůžu souhlasit. A ty to víš ;). Chápu, že jsi více “living now” člověk, ale já holt rád plánuji a dělám věci, o kterých jsem přesvědčen, že mají význam.
@Envel: Povinná školní docházka končí základní školou, já už jsem na střední (ty, hádám, také), takže už žádná povinnost není :).
Tak to aby sis rychle vydělal na vlastní počítač a malou vodní elektrárnu, abys kdyžtak mohl někde u potoka dál pracovat a vydělávat na živobytí, kdyby Tě rodiče vyhostili :). Já už začínám docela vážně uvažovat o individuálním studijním plánu, protože by se mi hodně věcí ulehčilo. Ale to je asi utopie, nejsem si jist, jestli to vážně chci ;).
@miko: Jestli jsi ještě nečetl, pak doporučuji ebook Zen To Done, který jsem si nedávno pořídil. Je vážně skvělý, motivující i užitečný :).
Plně s tebou souhlasím. Určitě to tak je. Také občas říkám že nemám čas, ale pak dělám blbosti místo něčeho užitečného…
Zajímavý článek ;-).
Nicméně, nesouhlasím s ním. Ano, je důležité se rozhodnout, co chceš dělat, ale jít za tím přes mrtvoly? Nemůžu si pomoct, ale mám z toho článku pocit, že tě nezajímá nic jiného než tvůj vlastní prospěch.
Ale člověk nežije v izolaci. Má kolem sebe spoustu lidí, které má rád (nebo alespoň u většiny populace tomu tak je). Občas je prostě třeba obětovat něco, co by přineslo užitek tobě pro druhé. Tak se ukazuje, že ti na lidech záleží, že je máš rád. Nemyslíš?
@Verča: Pro jistotu jsem si článek po sobě ještě jednou přečetl a nevidím v něm nic o tom, že je nutné jít přes mrtvoly, že by mě zajímal jen můj vlastní prospěch ani nic podobného.
Často si říkám, proč si o mě takové lidi pořád myslí, když je nikde neříkám, nepíšu, nic?
@Pavel Králíček: Promiň, komentář jsem nemyslela špatně, prostě jsem z toho článku jenom měla takový pocit.
Ono, odpověď je jednoduchá. Ty své texty vnímáš jinak než čtenář, ale člověk čte i mezi řádky, tudíž si z článku vyvodí i něco, co jsi přímo nenapsal.
Myšlenka, proti které jsi se ohradil, vychází pravděpodobně ze stylu psaní. Upřímně, “vyčítáš” lidem špatnou organizaci času, to, že ti, kteří chtějí, si ho na sebe dokáží udělat, ale nezabýváš se tím, co člověk, který řekne: “Nemám čas.” dělá. Je rozdíl, jestli budu celý den pařit WOWko a řeknu ti: “Ne, nemůžu se s tebou sejít. Nestíhám.” nebo jestli budu pracovat jako dobrovolník v centru pro děti (například) a proto nebudu mít čas.
Na tohle nemyslíš. Mám pocit, že lidmi, kteří nemají čas na sebe pohrdáš, že kdyby sis měl vybrat mezi cizím užitkem a svým vlastním prospěchem, je volba jasná: Ty.
Nevyčítám Ti to, nicméně se mi zdá, že Ty vyčítáš způsob života lidem, kteří žijí jinak než Ty.
@Verča: Díky za komentář, je to přesně ten typ, který musím ze čtenářů páčit, ale jsou nejcennější ;).
V článku jde o to, že lidé si myslí, že “nemají čas” na své priority. Pokud je jejich prioritou vlastní užitek, pak dobrá, ale vůbec to tak být nemusí. Jak jsi zmínila ve svém komentáři, někdo může dnem i nocí pomáhat druhým, v tom případě předpokládám, že je to jeho prioritou a pak už nepotřebuje na nic mít čas, neboť ho tráví maximálně užitečně :).